Už od školky jsem musela paním učitelkám říkat soudružko. Nejvíc jsem milovala soudružku Jiřinku. Na základce se to soudružkama jen hemžilo a já byla nejťastnější pionýrka na škole. Oddílovou vedoucí mi dělala Věra z naší osady Matouškov pod Týřovem. Říkali jsme jí Máma. Běhali jsme po lese, šifrovali, uměli morseovku, jezdili pod stan a bylo to fajn. Jednou za rok jsem se naučila, kdo by Dimitrov a jiní papaláši ze spřátelených socialistických zemí a zaběhla závody „Plamen“ a „Samopal.“ V sedmičce jsem dostala foťák značky „Směna“. Od té doby, co vidim, to vyfotim. Příjímačky jsem dělala na gympl do Hořovic. A udělala. Za odměnu mě naši vzali na „Bouchalku“ na řízek a cocacolu. Byla to vyhlášená hospoda tíráků. Nocovali u „Třech sudů,“ které stály na parkovišti před motorestem. Byl to jediný non stop v širokém okolí. Chodili tam kurvy a děly se tam „věci“. Řízek byl tvrdej a ubrus pokapanej. Zkrátka správnej noční podnik. V Hořovicích jsem prožila krásné mládí a potkala kamarády na celý život. O prázdninách po maturitě na Lužnici mi hodil jeden vlasáč spacák z mostu do lodi, pak přisedl, chopil se kormidla, a tak spolu od té doby proplouváme životem. Někdy jsme na mělčině, jindy přijde velká voda. Momentálně se brodíme v hromadách mých obrazů a u dna našeho obydlí jim vytváříme místo k životu.

Sjela jsem už na padesát výstav po celých Čechách. Cestou mé obrazy objevilo pár milovníků, kteří si moje obrazy a tisky dokonce zakoupili. Pro kluky jsem napsala dětskou knihu „Muj!“. Pro své rodiče zase bibliofílii „Obrázky zpod Týřova“; vzpomínkový text na mé dětství s mámou a tátou na chatě pod Týřovem. Opatřila jsem jí litografickými tisky a vydala vlastním nákladem stodvaceti kusů. Nyní pracuju na „besceleru“, o němž zatím nikdo nemá potuchy. „Obrázky“ jsem rozvinula a hodlám s tím vtrhnout na trh jako velká voda.